Kroky pozpátku

Není to tak dávno, co jsem se rozplývala nad Chuckovou předchozí knihou Snuff, když v aktualitách místní knihovny opět vyskočilo jeho jméno a má duše zajásala. Neváhala jsem, naskočila do autobusu, abych se jí zmocnila první (vůně čerstvého tisku!), a neustále přemýšlela, o čem to bude tentokrát. Překonala jsem problémy při komunikaci s knihovnicí (opravdu se mi ještě nepovedlo vyslovit jeho jméno ve chvíli, kdy to nejvíc potřebuju) a kniha byla moje.

Přemýšlela jsem, jak tentokrát napsat tuhle „recenzi“, abych v ní mohla vyzdvihnout přednosti děje a přitom nevyzradit nic z těch úžasných zvratů, které jsou neodmyslitelnou součástí. Bohužel na nich stojí to hlavní a já nehodlám budoucí čtenáře připravit o ty úžasné chvíle. Takže to tentokrát vezmu dost stručně.

Hlavní hrdinkou je modelka, na jejímž jméně stejně nesejde, protože i kdyby se chtěla představit, má zkrátka smůlu (nebo štěstí, jak se to vezme). Před nějakou dobou přišla velmi úžasným(!) způsobem o čelist, strávila nějaký ten čas v nemocnici a nakonec se vydala po Státech se svými novými přáteli. Novými – i když, jak se to vezme.

Děj kolísá někde mezi vším, včera, dnes a zítra je v podstatě mizerné měřítko toho, co všechno člověk musí za život vstřebat. Zrada, pokus o vraždu, změna identity v každém novém městě – a to je jen začátek. Na konci jsem jen zhluboka dýchala a přemýšlela, jestli je to vážně aspoň z půlky možný. Jako v realitě. Abych pravdu řekla, po dočtení této knihy jsem zajásala, když zase začali vysílat House. Od podivných pilulek měnící lidská těla jsem se přesunula k cynismu, jenž však má ve většině případů na konci léčbu, která vše spasí. Každopádně po ní nikomu nerostou ňadra. Brrr.
Ale popravdě, House by na sobě měl ještě zapracovat a přečíst si Neviditelné nestvůry, třeba by mu to otevřelo oči zas o trošku víc...