Pohromadě a přesto každý sám
22. 8. 2010
Marc Levy se narodil 16. 10. 1961. Francouzský spisovatel, jenž původně vystudoval architekturu, nakonec skončil u pera. Nutno také dodat, že pokud zabrousíte na jeho osobní webové stránky, zjistíte, že česky vyšel pouze zlomek jeho knih. Po úspěchu knihy A co když je to pravda, která byla i zfilmovaná (ano, opravdu je to o té ženě-duchovi, co se hádá ve svém bytě s novým nájemníkem), se rozhodl věnovat pouze psaní. Na výše uvedenou „duchařinu“ volně navázal románem Potkat Vás znovu, u nás následně vyšel román Příště.
Kniha Mí přátelé, mé lásky je humornou sondou do života lidí, kteří to zkrátka nemají jednoduché. Hlavní hrdinové a zároveň nejlepší přátelé Mathias a Antoine jsou oba rozvedení a zároveň se oba starají o své malé dítě. Mathiasovi se jeho dcera dostává do péče ve chvíli, kdy se z Paříže přestěhuje do Londýna. Marně totiž doufá, že dokáže vrátit čas a svou nevěru, usmíří se se svou ženou a opět nalezne vnitřní štěstí. Ta ovšem město opouští a Mathias zůstává se svou dcerou Emily sám. Stěhuje se do bytu hned vedle Antoina. A aby toho nebylo málo, rozhodnou se probourat zeď, která tyto byty dělí, a spojí je v jeden. Zároveň však pro sebe zavedou striktní pravidla – žádné ženy, chůvy a pozdní příchody.
Nebyl by to ale život, kdyby za několik dní Mathias nezakopl o reportérku Andrey a nezačal se s ní scházet. Jeho neustálé opožďování se a výmluvy vytáčí pořádkumilovného kuchaře Antoina doběla. Z poklidného domu se tak téměř přes noc stává bojové pole, kde proti sobě stojí dva muži a v sázce je rodinné štěstí.
„Jak se jmenuje?“
„Kdo?“
„To chci slyšet od tebe... Ta, kvůli které jsi prošvihl třídní schůzky. Je aspoň hezká?“
„Moc!“ přiznal trochu rozpačitě Mathias.
„Aspoň něco! Jak se jmenuje?“ trval na svém Antoine.
„Audrey.“
„Taky hezké... Audrey, a jak dál?“
„Morelová...“ hlesl téměř neslyšně Mathias.
Antoine napnul sluch a z celého srdce doufal, že se přeslechl. Ve tváři se mu zračilo silné nespokojení.
„Morelová? Tak trochu jako „paní učitelka Morelová“?“
„Tak trochu...“ odpověděl Mathias, tentokrát už s obrovskými rozpaky.
Antoine se zvedl, podíval se na přítele a sarkasticky mu gratuloval k výkonu.
„Vidím, že když tě požádám, abys šel na třídní schůzku, bereš to opravdu zodpovědně!“
„Já věděl, že ti o tom nemám nic říkat!“ podotkl Mathias už na odchodu.
„Prosím?“ nevěřícně zařval Antoine, „tys mi snad něco řekl? Můžeš mě prosím tě ubezpečit, jestli ti v tvém seznamu největších pitomostí ještě něco zbylo, nebo už jsi je všechny vyčerpal?“
„Hele, Antoine, zase to nepřeháněj. Vrátil jsem se před půlnocí a sám!“
„Jsi hrdý na to, že sis nepřivedl domů učitelku mého syna? Díky, jsi vážně třída, takhle ji aspoň Louis neuvidí u snídaně nahatou!“
Mathias neviděl jiné řešení než utéct k sobě do pokoje. Každý jeho krok na schodišti jako by opakoval Antoinovy výčitky.
„Jsi ubožák!“ zavolal za ním ještě jeho přítel.[1]
S milým humorem tak Levy odvíjí nitky příběhu k očekávatelnému konci. Někoho možná tento obehraný scénář okořeněný náhledy do nitra dalších postav může zamrzet, na druhou stranu se kniha pyšní čtivostí a velmi živými dialogy. Její pružnost dodává tomuto již poněkud zašlému žánru nový rozměr, který nedokáže vyvážit nedostatečnou možnost změnit závěr, k němuž musí dospět. Postavy trpí samotou jako morem celý děj, člověk jim nakonec rád dopřeje trošku toho štěstí.
Kniha se tak stává účinnou zbraní do nějakého zamračeného dne – pobaví, uklidní. Možná vám bude vadit jen neustále přebíhání postav z práce domů. Ale kdo z nás v těžkých chvílích nezahání smutek prací?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
