Nevyslovené pozvání
„Vážně ti to moc sluší, Jani,“ usmál se. Přemýšlel, zda o tomto faktu přesvědčuje víc ji nebo sebe, rozhodl se ale, že pravdu najde později se sklenkou vína v ruce.
„Díky. Tobě docela taky.“
Stáli těsně vedle sebe a jejich ramena se téměř dotýkala. Kolem nich štěbetaly holčičky na exkurzi, rozjařené a dychtivé objevovat nové světy. Tomášovi upřímně lezly na nervy, Jana se však tvářila, jako kdyby se ocitla v ráji.
„Nejsou roztomilé?“ zeptala se a shýbla se pro vlásenku, která musela jednomu z těch pištících stvoření vyklouznout z vlasů a spadnout na zem.
„Jasně že jo.“
Za devatenáct let od maturity nezpozoroval, že by Jana tolik milovala malé děti. Může být ženská pedofilka? ptal se sám se v duchu, zatímco Jana mírně pokyvovala hlavou a spokojeně se usmívala.
„Ty máš děti?“ zaútočila s další otázkou.
Chvíli zvažoval svou odpověď. „Nemám, nechci.“
„Proč ne?“
„Jsou strašné. A navíc nemám s kým je mít.“
„Na posledním pomaturitním setkání jsi tvrdil, že máš snoubenku,“ dotírala dál.
Pokrčil rameny: „Tak jsem si možná trošku vymýšlel.“
„Jak to myslíš?“
„Nemám snoubenku. A vlastně ani přítelkyni.“
„Takže sis ji vyčaroval a my blbí ti uvěřili,“ konstatovala.
„Jo.“
„Proč?“
Výtah zastavil a holčičky se vyvalily ven jako velká voda. Jedna z nich byla pihovatá, sukýnku těsně pod nenarostlý zadek, sandálky a v nich pruhované ponožky. Živoucí Nabokův odkaz. Představil si, že je to jeho dcera a on se jí snaží zavděčit stavebnicí Merkur, kterou schovává ve skříni už od konce základní školy. Avšak holčička si s ním odmítala hrát, místo toho začala vyprávět o nějakých panenkách v plastovém domečku. Zamrkal očima, aby představu zaplašil.
„Počkej, pomůžu ti,“ nabídl Janě pomocnou ruku a vzápětí zalitoval, že se v mládí víc nevěnoval posilování.
„Jak ses sem dostal?“
„Stopem.“
„Vtipálku. Svezu tě domů. Pořád stejná adresa?“
Hned poté, co opustili parkovací místo, pustila přehrávač. Stěží rozeznával slova.
„Co to proboha posloucháš?“
„Promiň,“ začervenala se a hudbu vypnula. „Relaxuju u toho.“
„Relaxace se sbíječkou by byla účinnější,“ pokusil se zavtipkovat, ale Jana se ani nepousmála. „Navíc jedeš špatně,“ upozornil ji a pomyslně prstem rýpal do názvu ulice na domě, „bydlím přece na opačném konci města.“
„Říkala jsem si, že bychom si ještě mohli povídat. U mě.“
Její tvář opět začínala nabírat červenou barvu. Zkoušel si ji představit v zářivě modrých plavkách, bez dvaceti kilogramů váhy navíc a mnohem, mnohem opálenější. Usoudil, že vylepšenou Janu by byl ochoten vzít s sebou na vysněnou dovolenou na Tahiti.
Mlčela a upírala pohled na silnici. Vedro vytvářelo vzduchové vlnky a Jana je s požitkem prorážela, bez slitování do nich znovu a znovu vjížděla. Bavilo ji mít tuhle moc přetvářet věci kolem, i když šlo pouze o vzduch, který si po chvíli stejně dělal, co chtěl, a tisíce jiných lidí svedlo totéž.
„Co vůbec děláš?“ zeptal se Tomáš způsobem, jakým si sousedky přehazují informace o studených frontách. Ani trošku se mu nelíbilo, jak se vzdaloval svému bytu, nechtěl se však Jany nějak dotknout. Co si pamatoval, všechno vždycky brala až příliš osobně.
„Učím v lidovce.“
„A dobrý?“
„Mohlo by být hůř.“
Zaparkovali před menším domem s předzahrádkou. Nutně potřebovala zkušenou péči, ale Tomáš to přešel bez poznámky. Přemítal, o čem chce ještě Jana mluvit. Opravdu si ji pamatoval jen jako „dívku z koutu“, tichou a neprůbojnou. Zato tys byl hrdina, ozval se mu v hlavě hlas svědomí. Hotovej playboy. Škoda, že ti to nevydrželo.
Sklopil své oči k zemi a všiml si, že Jana má v tašce, kterou nesl, kromě klíčí ústní vodu a spoustu posmrkaných kapesníčků. Než stihl zkontroloval i další zákoutí tašky, sebrala mu ji, vytáhla klíče a vtáhla ho dovnitř.
„Dáš si něco?“ zeptala se.
„Ne, díky, nezdržím se dlouho,“ odmítl, ale stejně před něj postavila láhev vína. Ze zdvořilosti si tedy nalil a vyčkával. Jana si uvařila bylinkový čaj, sedla si naproti němu do křesla a zkoumavě si ho prohlížela.
„Víš, že ses mi vždycky líbil?“ vypálila najednou.
Považoval to za vtip a rozhodl se hrát její hru: „Vážně? Ty mně taky.“
Bedlivě se na něj zadívala a než se nadál, překonala vzdálenost mezi nimi, někde uprostřed jí upadla halenka, a sedla mu na klín.
„Jani,“ pokusil se zaprotestovat, ona to však pochopila jako výzvu a políbila ho.
„Hughu,“ šeptala mu do ucha, polykala všechny jeho námitky, bořila sebevědomí, stahovala ho do hlubin. Kdyby tušil, že z nich nebude návratu, možná by přece jen ze sebe Janu strhnul.
Převalil se na druhý bok, aby se dostal co nejdál z dosahu Janina pochrupování.
Zabil ji. už tisíckrát. Ubodal ji v jejím vlastním pokoji, když se na něj vrhla. Strhl volant auta, střetli se s protijedoucím kamionem a on jako zázrakem přežil. Nasypal jí do čaje jed. Zastřelil ji pistolí, přestože neměl zbrojní pas a nanejvýš držel jen tu dětskou, stříkací. Zaživa pohřbil.
Občas jen odmítl pozvání, které vlastně nikdo nevyslovil nahlas. Ve výtahu předstíral, že ji nezná. Vzal si malou pihovatou holčičku jako rukojmí a vyhrožoval Janě, že tu malou zabije, pokud se mu v životě ještě někdy připlete do cesty.
Dnešní sen nenáviděl. Jiné mu přinášely uklidnění, chvilkový pocit svobody. Tento jen ukazoval jeho zpackaný život machra, který v nejdůležitějším momentě svého života nedokázal říct ne.
Měl na krku Janu a dítě.
Malou pihovatou dívenku, která už stihla ztratit několik kostiček z jeho milované stavebnice.
Upřímně nenáviděl svůj život o to víc, o co víc se Jana snažila přimět ho mít s ní další dítě. Vůbec s ní něco mít. Jako kdyby nestačilo, že ho po tom osudném dni nátlakem dohnala k odpovědnosti.
„Zapomenuté pilulky“ nacházel v platíčkách na nejrůznějších místech ještě dlouho po narození dcery.
Tanečnice z Tahity odtančily do jiného vesmíru.
V tom jeho se znovu začaly osnovat plány, jak se zbavit Jany.
Znovu se neklidně ponořil do snů. Viděl sám sebe v kožené bundě a už předem věděl, že Jana opět zemře.
